Z prací našich žáků

2024/2025

Laura a Bětka byly sestřenice. Jejich rodiče se domluvili, že se navštíví. Laura se zeptala, jestli může vzít loďku a jít s Bětkou k řece a plavat na loďce. Bětka se zeptala a její rodiče řekli ano, ještě se domluvili, že tam můžou přespávat.

Laura sbalila svačinu a pití a Bětka spacák a stan. Rozloučily se s rodiči a tatínek jim dal ještě loďku a pádla. A tak šly, až došly k řece. Udělaly si stan a daly si tam svačinu a pití a šly na loďku. Chvilku byly na loďce, ale potom si daly svačinu a pití. Ještě se šly vykoupat a potom se zase oblékly a šly se projet na loďce.

Laura řekla Bětce, jestli není unavená. Bětka si zívla a obě usnuly na loďce. Bylo devět hodin večer. Vzbudily se v šest ráno. Laura si všimla něčeho divného. Sice byly na loďce, ale kolem ní bylo moc vody a žádné stromy a keře. Ta voda se nějak moc vlnila. Laura se snažila vzbudit Bětku, ale moc to nešlo. Tak na ni zavolala: „Bětko!“

Bětka se až teď vzbudila. A řekla Lauře: „Nevíš, kde to teď jsme?“ Laura odpověděla: „Určitě ne na řece.“ Bětka řekla, že tam vidí něco jako ostrov. Laura řekla: „Když je tamto ostrov… tak jsme na moři!“ Něco bylo pod loďkou… - byla to velryba. Svým ocasem je odhodila. Laura s Bětkou byly najednou ve vzduchu. Chytily se za ruce, ale ani jedna neuměla plavat. V řece nebyla tak hluboká voda jako na moři!

Obě dopadly na palmu. Laura řekla, že jsou na ostrově. Na zemi viděly lví rodinu. Bětka řekla: „A teď jsme v pasti!“ Laura řekla: „Však řeky tečou do moře ne?“ „No jo!“ řekla Bětka. „To jsme se přece učily ve škole!“ Lvi odešli spát. „Lauro, nemáš žízeň?“ „Jo, mám, a co ty?“ „Já taky!“ řekla Bětka. „Není ta hnědá koule kokos?“ Laura řekla Ano a vzala si ho. „Tam je skála, dojdeš mi pro ni?“ zeptala se Laura Bětky. Bětka ji vzala. Laura o skálu rozbila kokos. Každá si vzala půlku kokosového mléka. A šly spát.

Druhý den tam byla loď. Kapitáni byli hodní a odvezli obě k řece. Bětka a Laura tuhle cestu znaly a utíkaly domů. Rodiče byli šťastní, že je vidí.

Terezie, 3. třída

Adélka má prvního koně

Byla rodina Žídkovi. Žídkovi se tvořili z mámy Radky, dcery Adélky, syna Matěje a táty Adama. Adélka měla tetu jménem Lenka a strejdu, který se jmenoval Honza.

Lenka s Honzou měli čtyři koně jménem Fredy, Sancho, Ebolet a Cherry. Adélka chtěla být veterinářka po tetě, tak k nim jezdila. Naučila se tam jezdit na koních. Teta jí jako dárek k narozeninám koupila koně. Když na koni jezdila, vzpomněla si, že musí mít také nějaké jméno. Kvůli překrásné barvě jí vymyslela jméno Vločka. Vločka měla krásnou bílou srst a dlouhou hřívu. Měla ji ráda. Pak se od tety naučila veterinu a moc jí za to poděkovala.

Adélka zachránila první zvířátko

Jednou jela Adélka na výlet do lesa a tam uviděla zraněnou srnku. Rozhodla se, že ji odveze autem domů, kde měla takový malý domeček, ve kterém měla veterinářské vybavení.

Srnka měla zlomenou nohu, a tak ji Adélka ošetřila. Nechala si ji doma dva týdny a pak ji autem odvezla zpátky do lesa, tam, kde ji našla.

Později se za ní jezdila koukat každý týden ve středu. Srnce se dařilo dobře a Adélka z toho měla velkou radost.

Adélka začala pracovat jako veterinářka

Adélka se jednou zamyslela a uvědomila si, že musí někde pracovat, tak se koukala na mapy, kde je veterina, a tam našla, že je v Bílovci. Jela se tam zeptat, jestli mají volné místo, a oni řekli, že takovou hezkou, mladou veterinářku zrovna hledají. Začala tam teda pracovat.

Na veterině byla jedna malá roztomilá fenka, která kulhala. Doktoři ji tam léčili a nejvíc tam na tom dělala Adélka, proto fenku za odměnu dali Adélce domů. Adélka jí dala jméno Kytička, protože měla bílou srst a na ní černé flíčky ve tvaru kytiček. Adélka Kytičku dobře vycvičila a měly se spolu dobře.

Adélka seznámila pejska s koníkem

Adélka vzala Kytičku k Vločce, aby se spolu seznámily. Napřed jim to moc nešlo, ale Adélka byla trpělivá, takže se to nakonec povedlo a byly z nich super kamarádky. Pak s nimi jela na vyjížďku. Adélka jela na Vločce a Kytička běžela za nimi.

Adélka s Vločkou jely pomalu, aby jim Kytička stíhala. Adélce se moc líbilo, jak Kytičce bimbaly uši, a tak se hodně smála. Vločce zase hezky vlála hříva, kolem byly hezky zasněžené stromy, a tak všem bylo moc krásně. Jezdily pak na vyjížďky každý den, protože to všechny moc bavilo.

Adéla, 3. ročník

Ahoj, já jsem Karel a tohle je moje parta: Milan, Aleš a Zuzka. Chodíme do sedmé třídy.

Jednoho dne jsme lezli po stromech. Když Milan seskočil ze stromu, tak jsme ho nikde nenašli, ale zjistili jsme, že jsme právě našli portál. Jeden po druhém jsme do něj naskákali. Po chvilce jsme zjistili, že jsme v kosmické lodi ve vesmíru a chystáme se přistát na planetě Zed.

Po vystoupení z lodě nám kolem pasu narostla chapadla a vypadali jsme jako pavouci. Pohybovali jsme se velkou rychlostí a během chvilky jsme prozkoumali celou planetu Zed.

Kousek od lodě jsme objevili železné město. Když jsme chtěli vstoupit do první budovy, zazvonil Zuzce telefon. Rozvibrovala se jí chapadla a Zuzka zmizela. Po Zuzce nezůstala ani stopa. Všichni jsme se lekli a rozeběhli jsme se zpátky k lodi. V lodi nám zmizela chapadla. Věděli jsme, že musíme, rychle domů.

Stačilo pomyslet na domov a loď nás dovezla sama domů k portálu. Byl večer a my jsme seděli zpátky na stromě. Já, Aleš, Milan a Zuzka. Byl to velmi zvláštní a nezapomenutelný zážitek a všichni jsme se shodli, že si to někdy zase zopakujeme.

Matyáš, 5. třída

V jedné partičce byli kluci jménem Honza, Kristián a Tomáš. Šli na protest proti vědcům. A s nimi spoustu dalších lidí. Protestovali kvůli tomu, že nemůžou řídit auta sami, protože je řídí umělá inteligence.

Místo, kde protestovali, se jmenovalo náměstí Míru. Zde zároveň sídlila vláda. Ale to, co nevěděli, bylo, že právě stojí nad obrovskou laboratoří. A protože jich bylo moc, tak se policisté začali obávat, že se začnou dobývat dovnitř. Tak je začali tlačit pryč z náměstí, ale to se nelíbilo lidem, a tak zahájili protiútok. Nikdo ale neví, jak se podařilo naší partičce proniknout dovnitř. A protože všechna ochranka byla venku, tak jim moc nebránilo se tam procházet.

Našli schody do sklepa. Vešli tam a našli obrovskou laboratoř. Uviděli podivné válce. Jeden z těch válců otevřeli a našli tam zmraženého Bedřicha Smetanu, který byl naživu. A řekli si: „Tak nám vláda lže! Prý je mrtvý, tak to určitě, vždyť to vidíme!“ „Tak to musíme vyfotit a dát do novin.“ Tak to vyfotili a chtěli se dostat ven. Ale někdo tam hodil granát, který začal vydávat plyn, který je uspal.

Potom je zmrazili a od té doby je nikdo neviděl. A pravdu se asi nikdy nedozví.

Matěj R., 5. třída

Ahoj! Jsem Matěj, budu tě provázet poznatky vědy a techniky.

Jako první tě ale seznámím se mnou. Já jsem jako blecha, skáču z jedné věci na druhou. Takže teď mám rozdělaných hodně projektů.

Tak ale teď už pojďme na stroj. Jako první ukážu můj nejnovější projekt, je to proudový motor. Kdyby sis ho přidělal na záda, vystřelil by tě nadzvukovou rychlostí, což je nad 340 m/s.

OBRÁZEK

U tohoto motoru je důležitý jeho tvar. Proč? Protože na začátku je rozšířený, aby nabral více kyslíku, který potom i s benzínem (který je účinnější než nafta) vybuchne. Další část motoru je taky důležitá svým tvarem. V místě výbuchu je úzká škvírka, která zajistí větší tlak, a tlak ten motor i s objektem povystřelí. Vzadu je taky důležitý tvar trysky. Tryska je udělaná tak, aby měla větší tlak.

Tak to bychom měli, ale proč to vlastně dělám? Jó! Už vím, nám na vesmírné lodi, na které žiju, selhaly motory. A proto se Stephenem Hawkingem pracujeme na těchto motorech, abychom zase pluli vesmírem. Teď jsme uprostřed vesmíru a ani nevíme kde.

Promiň, už musím jít, tunit tento motor. Vezme to za mě kamarád.

Ahoj, já jsem Honza. Už ti to Matěj řekl? Matěj je jeden z nejlepších studentů na této vesmírné škole. Teď ti ale ukážu další stoj, protože nám vypadla i elektřina, nemáme z čeho čerpat palivo. Ukážu vám stroj, který nám s tímto nedostatkem pomůže. Tento motor pracuje na jednodušším principu než ten předchozí. Nazývá se setrvačník a je to skoro jako perpetum mobile. Vypadá to takto.

OBRÁZEK

Funguje to na principu, že pád vody v lahvích roztočí kolo, které se pak samo otáčí. Na začátku tam musí být vložena počáteční energie, a aby se ten setrvačník točil déle, pomůžou tomu dobře namazaná ložiska hladké láhve. Potom by se to už mělo točit samo. Podmínka perpetua mobile je, že musí produkovat samo třeba elektrickou energii. Tenhle stoj má jednodušší princip, takže už končíme. Kdo má rád ekologické věci, ať zbystří. Teď vám totiž ukážu vodíkový pohon. Vodík (H) se získá z vody, už to napovídá H₂O.

Promiň, už musím jít dál, mám taky svoje povinnosti! Předám to kamarádovi. Aha, musím to předat profesoru Stephen Hawkingovi.

Ahoj já jsem Stephen. Teď ti ukážu další takový motor, který by měl zachraňovat naši loď, když stojíme uprostřed vesmíru. A jak ti už říkal Honza ten začátek vodíkového motoru, tak ti ho popíšu dál. Tenhle motor se používá na auta i na raketu, a když se používá na rakety, tak jsme se rozhodli, že ho použijeme také, ale musíme ho upravit do vesmírné podoby. Vodík není jako nafta nebo benzín na jedno použití. Když se použije vodík, potom se i s vodou vypaří do oblak, z nich se zase vrátí na zem a zase se může znova použít.

Hotovo. A máme to za sebou. Teďka jsme my všichni, já, Honza a Matěj, představili tři takové stoje (setrvačník a motory), co nám zachraňují loď, které stojí uprostřed vesmíru a blíží se k černé díře.

Matěj Ž., 5. třída

Začaly prázdniny. Vnučka přijela z velkého města k dědovi na samotu u pěkného rybníka. Byla hrozně nafučená. „Co tu budu dělat, nic tu není.“ Děda se už neudržel. „Běž se, prosím tě, projít k rybníku, ať vychladneš, a pak se můžeme spolu bavit, co dál.“

„Jé-é-é! Já to tu nevydržím!“

Vnučka vyběhla jako střela. Doběhla až ke košaté, vykotlané vrbě. Sedla si pod ni a jen se dívala na rybník, hluboce oddechovala.

Najednou jí začalo všechno docházet. „Proč se tak vztekám? Vždyť je tu celkem pěkně.“ Z ničeho nic se na hladině rybníka začaly dělat kruhy a z vody vystrčil hlavu veliký kapr: „Co tu fofruješ?“ Rozhlédla se, nikoho neviděla. Jen velká hlava kapra vykukovala z vody.

„To jsi mluvil ty?“

„Já, co je na tom?“

„Kapři přece nemluví, mně snad přeskočilo.“

Kapr se představil: „Jmenuji se Karel a jsem pánem tohoto rybníka. A ty jsi?“

„Jmenuji se Klára. Promiň, jsem z velkého města a venkov mě nikdy nebral. Co tu budu dělat, to opravdu nevím.“

Karel jí odpověděl: „Tady toho můžeš zažít, uvidíš. Na konci prázdnin nebudeš chtít odsud odjet. Tvůj dědeček je fajnovej chlap.“

„Karlíku, můžu ti tak říkat?“

„Ano.“

„Jak je možné, že mluvíš?“

„Vždycky jsem to uměl, takže nevím. Kláro, taky mám jednu otázku. Nemáš prosím nějaká semínka leknínu? Moc mi tady v rybníku chybí.“

Klára odpověděla: „Nemám, ale zeptám se dědečka.“

„Paráda, to by bylo skvělé. Přijdeš tedy zase zítra?“ zeptal se Karel.

„Už se nemůžu dočkat,“ odpověděla Klára.

Vracela se s podvečerem k dědovi. Děda už ji čekal.

Jen na ni znalecky koukl a už věděl, že je vše v pořádku.

„Tak co, jak ses měla?“

„Dědo, promiň, že jsem byla tak protivná.“

„Nic se neděje. Máš hlad?“

„Velký. Co si dáme?“

„Uvařil jsem brambory na loupačku a k tomu si dáme tvaroh s pažitkou.“

„Hned jsem tu, dědečku.“

Po večeři si sedli před chaloupku a jen tak si povídali o životě. Než šli spát, se ještě Klára zeptala: „Dědečku, nemáš náhodou nějaká semínka leknínu?“

„Mám tu na poličce, ale jsou stará. Nevím, jestli z nich něco poroste. Na co je potřebuješ?“

„Jen tak. Bylo by pěkné, kdyby na rybníku nějaké kvetly.“

„To určitě ano, bylo by to moc pěkné.“

„Já to zkusím.“

„Dobrá, Klárko. Přeji ti dobrou noc.“

„I já tobě, dědečku.“

Ještě než usnula, přemýšlela, jak to asi všechno zítra bude. Nezdálo se mi to jen, no uvidíme...

Ráno, jen co slunce Klárku pošimralo na obličeji, už byla na nohou.

„Dědo, půjdu zase k rybníku. Nebude ti to vadit?“

„Ne, jen na sebe dávej pozor!“

Když doběhla k rybníku, tiše si sedla pod vrbu a čekala. Za chvíli se na hladině ukázal – byl to on, Karlík. „Dobré ráno, Karlíku.“

„Dobré ráno i tobě, Klárko. Jak ses vyspala?“

„Měla jsem strach, že se mi to včera jen zdálo. Ale jsem ráda, že to tak není.“

Karel se zeptal: „Máš semínka leknínu?“

„Mám, jen nevím, jestli budou fungovat. Děda říkal, že jsou stará.“

„Jupííí! Nic se neboj, s tím si já už poradím.“

Mrskl sebou zpět do rybníka, až se voda rozstříkla dookola.

Klárka se uvelebila pod vrbou, užívala si klidu a sluníčka. V dálce bzučely včely, les okolo šuměl a vítr lehce pofukoval. Nad hladinou poletovaly modrozelené vážky. Najednou měla Klárka pocit, že tam není sama. Zvedla hlavu a zadívala se do vykotlané vrby, kde zahlédla krásnou bílošedou sovu.

Povzdechla si: „Tu je opravdu krásně.“

„To bych řekla,“ zapýřila se sova. „Helenka. Ty jsi tu nová, co? Včera jsem neměla odvahu na tebe houknout, bylo toho na tebe dost i tak. Já ti povím, kdo tu u rybníka žije.“

„To budu moc ráda,“ odpověděla Klárka.

„V rybníku je kapr Karel, toho už znáš, má tam svoje rybičky, žabičky, šnečky. Nad hladinou létá vážka Bětuška, hlídá vodu a vše dokola.“ Vážka se také hned přidala k hovoru:

„Také vás zdravím. Já jsem Bětuška. Musím ti, Klárko, říct, že Karlík má velkou radost z těch semínek. Všichni mu tam dole pomáhají. Já si myslím, že zítra se nad hladinou objeví první lekníny.“

„To myslíš vážně, Bětuško?“

„Bzz bzz, vážně. Já se moc těším. Vezmi pak dědečka k rybníku a všechno mu pověz.“

Helenka houkla: „Já si myslím, že dědeček dávno tuší, co se tu děje.“

V tu chvíli se vynořil Karlík: „Máte pravdu, dědeček tuší, ale neví jistě. Klárko, zítra už budou lekníny nad hladinou.“

Klárka se celou noc převalovala, zdálo se jí, že noc trvá věčně. Nad ránem se měsíc už schoval do oblačných peřin. Nad rybníkem se vznášela ranní mlha. Obyvatelé rybníka už zrána obdivovali rozkvetlé, různě barevné lekníny.

Když už sluníčko pěkně hřálo, poprosila Klárka dědečka, ať s ní jde dnes k rybníku.

Pomalým procházkovým krokem přicházeli a již zdálky bylo vidět, jak je rybník krásný.

„To se ti, Klárko, povedlo. Semínka vzešla.“

Klárka se šibalsky usmála a očima prohlédla okolí rybníka. Všichni byli pěkně schovaní. Rozhodla se hned, že tajemství toho rybníka zůstane jen mezi ní, Karlíkem, Helenkou, Bětuškou a těmi, kdo pomáhají.

Děda s Klárkou seděli u rybníka, povídali si a obdivovali všechnu krásu kolem.

Večer ještě Klárka zaběhla k rybníku, kde na ni čekali a ptali se jí:

„Proč jsi to dědečkovi neřekla?“

Klárka odpověděla: „Kouzlo rybníka zůstane kouzlem jen tehdy, když se neprozradí.“

Monika, 6. třída

2023/2024

V baletní škole trénuje patnáctiletá Eliška, která si při tréninku zlomila ruku. Měla štěstí, že to byla levá ruka, je totiž pravačka. Doktor jí zakázal měsíc trénovat. Eliška propukla v pláč. Měla před vystoupením, a teď z toho byla nešťastná. Nevzdala se. Doma tajně trénovala i se sádrou. Jednoho dne, když jí sundali sádru, zaradovala se, že půjde rovnou na zkoušku. Doktor ji zastavil a tréninky Elišce na čtrnáct dní zakázal.

Vystoupení však bylo za týden. Eliška zákaz neřešila a šla na balet. Zastavila ji trenérka s dotazem, zda už je v pořádku. Eliška zalhala a řekla, že ano. Ruka ji při tréninku hodně bolela, ale nevzdala se. V termínu vystoupení vystoupila a balet se jí provedl.

Elen, 3. třída

Odpočívala jsem na zahradě. Zadívala jsem se do rohu zahrady, kde stojí veliký strom ořešák. Všimla jsem si, že se místo v kmeni hýbalo a šla se tam podívat. A najednou jsem kmenem prošla. Bylo to jako bych šla nějakým přístrojem, kde na konci byla hustá mlha. Ocitla jsem se na krásné veliké louce u lesa. Byla tam zvláštní zvířata. Kůň s jedním rohem, kočky, psi, koně, motýli v různých barvách, tvarech. Zjistila jsem, že mluví a já jim rozumím. A pak to málem se mnou seklo, vedle mě se objevil i můj bratr a nemohl uvěřit svým očím. Ptali jsme se zvířat, jak je to možné, že si s nimi můžeme povídat. Jednorožec nám řekl, že ořešák v naší zahradě má zvláštní tekutinu v kořenech a ta pomůže projít a domluvit se s námi. Když na mě bratr koukl, oba jsme věděli, že je to začátek velikého dobrodružství. Dostali jsme lahvičku s duhovou světélkující tekutinou. Bratr se zeptal, na co to máme. A jednorožec nám řekl, že je to vzácná tekutina ze stromu ořešáku. A my se můžeme proměnit v jakékoli zvíře a zjistit o nich vše. Ale jedna podmínka tu je, nesmíme s lahvičkou projít zpět do světa. Kouzlo by vyprchalo a my už se nikdy nebudeme moct vrátit na tuto louku. Za vše jsme poděkovali a už teď se nemůžeme dočkat nových dobrodružství.

Monika, 5. třída

Nejsem blázen, já vím že nejsem. Nemůžu být. Slyším krákání... každý den, přímo za mým oknem. Tři vrány, jen ony... zemřu? Ale proč? Ještě nemůžu umřít. Stále na mne čeká spousta pacientů. Stále potřebují mou pomoc.

Tomášovo psaní bylo náhle přerušeno rychlým a krátkým zaklepáním. „Vstupte,“ řekl Tomáš a vzhlédl od svého psaní. Vešla vysoká postava. Musel přikrčit kolena, aby se vešel do dveří.

„Doufám, že nepřicházím nevhod, doktore,“ promluvil kněz, otec Ezikiel. Jeho hlas byl hluboký a hrubý, ale přesto dokázal Tomáše uklidnit.

„Vůbec ne, otče,“ Tomáš se maličko zasmál, jeho přízvuk silný kvůli mluvení rodným jazykem mnoho let. „Jak mohu pomoci?“ Zeptal se, přičemž se postavil a sepjal ruce za zády.

Křížek na Ezikielově krku se houpal ze strany na stranu. Kov ve středu křížku byl mírně ohnutý, čehož si Tomáš všiml teprve nedávno. Nikdy by to Ezikielovi nepřiznal do obličeje, ale štvalo ho to. Nebyl to skutečný kříž, pokud nebyl správně vyroben, tak proč Ezikiel stále trval na tom, že bude nosit jen ten? „Není to nic vážného, opravdu,“ knězův hlas vytrhl Tomáše z myšlenek „Dokonce bych si troufal tvrdit, že jsem přišel kvůli něčemu naprosto hloupému,“ uchechtl se, přičemž si z kabátu oprášil trochu sněhu. Něčemu naprosto hloupému? Tomáš nechápavě pozvedl obočí.

„Promiňte? Obávám se, že nerozumím,“ Tomáš se snažil působit zdvořile, ale očividně ho to zarazilo. S čím naprosto hloupým by sem Ezikiel chodil? „Chtěl jsem s vámi jen mluvit. Nic, co by zahrnovalo mé zdraví,“ vysvětlil kněz a z nějakého zvláštního důvodu mu zacukalo oko. „Omlouvám se, otče, ale jestli si chcete jen promluvit, tak opravdu nemám čas,“ Tomáš se trochu zamračil, „mohu si s vámi promluvit někdy, kdy nebudu pracovat.“

„Tohle nepočká,“ namítl Ezikiel. Jeho oko opět zacukalo. „A také se obávám, že jsem se neptal, doktore,“ zachichotal se, skoro až sarkasticky. Vypadal naštvaně, ale ve stejnou chvíli byl až podezřele klidný.

„Otče, já jsem se také neptal. Odejděte,“ Tomášův hlas byl ostrý jako by hrozil a rukou pokynul ke dveřím. Najednou se zastavil a zmateně se podíval na klíčovou dírku. Byla prázdná, klíč chyběl, ale jak? Tomáš by přísahal, že ho nechal ve dveřích.

Ezikielův křížek se opět rozhoupal, jakmile udělal krok vpřed. Z kapsy vytáhl drobný kovový klíč. „Hledáte tohle? Omlouvám se za mou nezdvořilost,“ procedil mezi zuby, „potřeboval jsem trochu soukromí.“ Tomáše popadl strach. Ruce se mu rozklepaly.

„Odstupte!“ Tomáš vykřikl. Strach mu svíral hrdlo. Bál se, i když věděl, že Ezikiel neměl žádné špatné úmysly, nebo snad ano? Ezikiel se přibližoval a kroutil hlavou. Hluboce povzdechl, než promluvil. „Přestaňte utíkat,“ Ezikiel se díval Tomášovi do očí a na okamžik jako by Tomáš viděl samotné peklo. Oči se mu rozšířily děsem.

„V-Vy... ĎÁBLE! VY JSTE ĎÁBEL!“ Tomáš křičel a couval. Nohy se mu zapletly do sebe, přičemž ztratil balanc. Když padal, hlavou narazil do okraje své židle. Lebkou mu pulzovala bolest a šedivějícími vlasy mu začala stékat teplá krev.

Za oknem se ozvalo hlasité krákání. Ke třem vranám se přidaly tři další. Ze tří vran se stalo šest a všechny upřeně hleděly do Tomášovy ordinace.

Ezikiel zíral na Tomáše s nezaujatým, téměř otráveným výrazem v očích, který se náhle změnil v čirý hněv.

„Přestaň křičet,“ Ezikiel řekl se vztekem v hlase. „Nikdy mě nepřestaneš štvát,“ dodal. Zdálo se, jako by se jeho vlasy přestaly řídit pravidly gravitace, až náhle vzplály a z čela mu začaly růst dva obrovské rohy. V ordinaci bylo náhle takové horko, že se Tomáš začal potit. Krákání za oknem se jen zesilovalo.

Tomáš zalapal po dechu. Jak je to možné? Otec Ezikiel nemohl být ďábel, jak by mohl být? Ale jakmile se jeho rohatá postava začala opět přibližovat, Tomáš byl přesvědčen, že opak byl pravdou. I když tomu nechtěl věřit, všechno to dávalo smysl. Křížek, který byl ve středu ohnutý, Ezikielova výška, tikání jeho oka, vztek v jeho hlase. Jako by to do sebe všechno pasovalo.

„Co ode mne chcete?!” Tomáš vyštěkl, i když stále mluvil zdvořile. To se bohužel nedalo říct o Ezikielovi.

„Tsk, co bych tak mohl chtít od smrtelníka jako jsi ty. Starý, nevrlý, paranoidní,“ uchechtl se a nečekaně Tomáše popadl za límec. Přitáhl si ho blíž. Tomáš se začal potit a s hrůzou se díval Ezikielovi do očí, které nebyly nic víc než dvě plamenově rudé duhovky. Jeho zorničky jako by se roztáhly po celé duhovce a popraskaly jako křehký kámen. „Tak slabý, že jen malý úder do hlavy ti způsobí krvácení,“ oči se mu zúžily hněvem.

„Vyhýbáte se mé otázce,“ Tomáš se začal nepříjemně vrtět, přitom co mluvil. „Co ode mě chcete?“ zopakoval se.

„Duši,“ Ezikiel konečně odpověděl a Tomáš se zalekl. Měl to čekat, vždyť ten, který ho drží za límec je Ďábel! Ale přeci ho to zděsilo.

„Mou duši...? Ale já nic neprovedl! Nikdy jsem nikomu neublížil, vždyť já všem jen pomáhám!“ Tomáš se začal obhajovat. Ezikielovi se přes obličej rozprostřela rozhněvaná grimasa. Tomáš nestihl říct ani půl slova, než ho s obrovskou silou mrštil přes celou ordinaci.

S hlasitým žuchnutím zády narazil přímo do obrovské dubové skříně. Všechno, co stálo na ní, se zatřepalo a zachrastilo a pár skleněných nádob se roztříštilo o zem.

„Nic neprovedl, NIC NEPROVEDL,“ Ezikiel se nahlas zasmál. „Kdybych dostal minci pokaždé, co tohle uslyším, mohl bych s nimi zasypat celé podsvětí!“ jeho výkřik dokázal opět roztřást dubovou skříň, o kterou bylo opřené Tomášovo slabé tělo.

„Nic jsem... neprovedl,“ Tomáš zamumlal. Oči se mu zavíraly, jeho zrak se rozostřoval. Kapičky potu mu začaly stékat po tváři a mezi vlasy. Bylo mu takové horko. Pot se mísil s krví a rána na týlu ho neskutečně pálila.

„Přestaň mi lhát, ty zbabělče,“ Ezikiel vyštěkl, „opravdu si nevzpomínáš na všechny ty nakradené peníze?“ jako by do Tomáše udeřil blesk, šokem se mu rozšířily oči. Všechna bolest byla náhle utlumena. Bez těch peněz by neměl doktorát, bez těch peněz by nemohl mít tuto ordinaci, a přeci to byl hřích. Hřích, na který se zoufale snažil zapomenout.

Tomáš se naposledy podíval Ezikielovi do očí předtím, než ztratil vědomí. Ezikiel si nahlas povzdychl. Nesnášel to, tak jako nesnášel všechny ty zoufalé hříšníky. Klesl na kolena a rukou se natáhl k Tomášově hrudi. Tichý šepot se ozval z jeho úst. „Praecipio animam tuam ad poenitentiam, “ Ezikielova dlaň se rozzářila. Tomášova hruď se taktéž rozzářila tím podivným jasem a poté Tomášovo tělo vzplanulo.

Ezikiel si zacpal nos a zavřel oči. Ten pach byl příšerný. Rohy na jeho čele se pomalu začaly zmenšovat, dokud nebyly zcela pryč. Oheň na jeho hlavě tiše uhasl, jako by nikdy nebyl. Tmavé vlasy mu přilehly ke zpocené kůži předtím, než se zvedl z podlahy. Trochu zakašlal, mezitím co si promnul oči. Po několika zamrkáních je otevřel. S těžkým výdechem si oprášil kalhoty, upravil kabát a vykročil ke dveřím, přičemž z kapsy vytáhl drobný, železný klíč, kterým odemkl dveře ordinace.

Terezie, 8. třída

Horor do literární soutěže

Terezie, 8. třída     

2022/2023

Za dalekými horami byl rybník, ve kterém žil vodník jménem Neekolog. Neekolog byl zlobivý vodník. Místo toho, aby si k sobě pod vodu bral všechny pozemské tvory, kteří ničí přírodu, dělal nepořádek on sám.  

Když dojedl brambůrky a dopil kofolu, tak sáček a PETku nechal plavat ve vodě. Za nedlouho byla hladina rybníka pokryta vrstvou plastů. Vodník Neekolog byl uvězněn pod hladinou.  

Tak tam seděl, poplakával a naříkal: „Že já jsem ty odpadky neuklízel. Že já je neházel do koše. Já už sluníčko neuvidím.” Protože bylo léto a obyvatelé vesnice se chtěli v rybníce okoupat, začali vytahovat plast z rybníka. Neekolog stále naříkal, když najednou vzhlédl nahoru a uviděl sluníčko. Po úklidu se objevil vodník a všem poděkoval.  

Od té doby chodily děti vodníka učit, jak se třídí odpad, jak se recykluje a jak se chováme k přírodě. Neekolog je na oplátku učil plavat. Rybník se stal tím nejčistším v celém okolí a možná i na celém světě. A kdopak ví? Možná tam vodník žije dodnes... 

Štěpánka, 7. třída

Bylo, nebylo jedno takové království. Ale nebylo obyčejné, bylo to království zvířat. Uprostřed lesa stál velký zámek z kartonu, v něm čtyři koupelny, osm ložnic, dvě kuchyně, obrovská jídelna… A vůbec, zámek byl prostě obří.

Na velikém trůnu z PET lahví seděl chytrý liščí král Vincent IV. a vedle něho postávala na plechovém bidýlku moudrá sova Amálie, jakožto královská rádkyně.

Rozsuzovali spor mezi vlkem Šimonem a medvědem Ivanem. Oba dva byli velcí a působili strašidelně. Všechna zvířátka se jich bála. No, zkuste si urovnat takovou zapeklitou hádku, ještě když je to mezi takovými zvířaty. Že byste si to zkusili? Tak prosím…

Nejdřív si vyslechněte to, co říká medvěd Ivan. I přes to, že se zdá nebojácný, je tady jedna věc, kterou by za normálních okolností ani nezmínil. Však poslouchejte.

„Mno... Jako vždy jsem v té největší zimě zalehl do brlohu a spal jsem. Jenže v březnu, když mi měl zvonit budík, nezvonil. Proto jsem se probudil až v polovině dubna. Propásl jsem velmi důležitou věc. Tedy... Propásl jsem… No, zkrátka, propásl jsem narozeniny své přítelkyně, která bydlí v Itálii (pozn.: při této informaci všichni vydechli, jelikož Ivan nikdy o přítelkyni nemluví). Mám podezření, že za to může Šimon, protože mi začernil solární panely! Za všechno může on! JE TO JEHO VINA!“

Předtím, než někoho začnete soudit, musíte si přečíst i výpověď Šimona.  „Můj dům zaházeli celý odpadky! Celou zimu jsem nemohl ven! Ale vím, že za to může Ivan. To on si odpadky schovával, u domu žádné nemá.“

No, a teď si ta zvířata zkuste rozsoudit. Medvěd Ivan není schopný uznat, že to Šimon udělat nemohl, a naopak. A přitom je viníkem někdo úplně jiný.

A jsme to my. Nikdo jiný na domy zvířat nešlape a nezasypává je odpadky. Doufám, že příště budete myslet na Vincenta a Amálii, a nevyhodíte odpadky do lesa. Přece jen je nikdo nechce rozsuzovat.  

Annika, 7. třída

2021/2022

Čtení na pokračování:

1. kapitola zde

2. kapitola zde

Terezie, 6. třída

Všichni vchází společně do místnosti až na české zástupce, kteří zůstanou za dveřmi.

Všichni v místnosti si sedají společně ke stolu.

Mussolini čte dohodu: „Zaprvé vyklizování pohraničí a obsazování německými vojsky začne 1. října.

Zadruhé Velká Británie, Francie a Itálie zaručují Německu, že celé území bude vyklizeno do 10. října, aniž by bylo cokoliv zničeno.“

Do toho se Chamberlain diví a nelíbí se mu to.

 „Zatřetí vyklizení upřesní mezinárodní komise, ve které bude zastoupeno Německo, Anglie, Francie, Itálie a taky Československo.“ dočte a rozhlédne se po místnosti: „Takže?“

Chamberlain: „Přijímám, přivítal bych, kdyby zde byl i československý zástupce, protože bez něho nejdou přijmout požadavky.“

Hitler (naštvaně): „Ihre Meinung ist mir egal.“

Překladatel (podívá se na Hitlera): „Jejich názor mě nezajímá.“

Hitler: „To hlavní je donutit ji, aby náš návrh přijala.“

Daladier: „Francouzská vláda nestrpí, aby se Praha pokoušela o nějaké průtahy!“

Hitler i jeho překladatel se na sebe podívají a s úsměvem přikyvují.

Mussolini: „Má ještě někdo dotaz?“

Chamberlain: „Rád bych ještě věděl, jak mám rozumět tomu, že z území nemá být odehnán dobytek.“

Hitler: „Na takové Dummheit nemáme čas!

Překladatel: „Na takové hlouposti nemáme čas!“

Mussolini: „Pánové, musíte to přijmout nebo odmítnout.“

Hitler: „Co se stane, když to česká vláda odmítne?“

Daladier: „Přinutíme je.“

Všichni čtyři podepisují smlouvu mezi tím, co 1. český představitel přijde zpět za E. Benešem a 2. českým představitelem a podá jim smlouvu.

Beneš pročítá si smlouvu a naštvaně řekne: „To je nesmysl!“

2. český představitel zakřičí naštvaně: „Tohle přece nejde!“

1. český představitel: „Buď s tím souhlasíte, nebo si to budete muset s Německem vyřídit sami. Udělal jsem pro Československo, co se dalo.“

Všichni podepíšou dohodu, podají si ruce, udělají si společnou fotku a odcházejí všichni společně. KONEC.

Michaela, 9. B třída

2020/2021

Ahoj babi, zdravím tě z Březové.

Dneska je úterý a my jsme už měsíc doma na distanční výuce. Je to fajn, že můžeme vstávat později, ale školu mi to nenahradí. Závidím mojí sestře Míši, která chodí do školy a má tam své kamarády. Může si s nima hrát a povídat si.

Doufám, že nás ten COVID-19 brzy opustí.

Buď ráda, že jsi takovou dobu nezažila. Vím, že jste neměli žádné eletronické věci, ale mohli jste bruslit, lyžovat a sáňkovat.

Milá babičko, nikam nechoď, my se o tebe postaráme. Dej vědět, co potřebuješ, jestli nakoupit nebo vyřídit. Jsme tu pro tebe. Brzy se zastavíme. Máme tě všichni moc rádi. Posíláme sto pusinek do Opavy.

Tvoje milovaná vnučka Adélka

Adéla Š., 4. třída

2019/2020

   Kdysi dávno žili v jednom malém domečku maminka se svou dcerou Červenou karkulkou. Jednoho dne jí maminka řekla: „Karkulko, babička je nemocná, dones jí víno a bábovku.“ Karkulka dlouho neotálela, vzala košíček a vyrazila na cestu.

   K babičce vedly dvě cesty. Jedna byla rovná, ale dlouhá. Ta druhá byla kratší, ale vedla přes hluboký černý strašidelný les plný klikatých cestiček spadlých stromů a říkalo se, že v něm pobývá starý šedivý hladový vlk.

   Karkulka došla na rozcestí, a co myslíte, kterou cestou se vydala? Samozřejmě tou rovnou, sice delší, ale bezpečnou. Držela se levé krajnice, aby ji nesrazilo auto, protože moc dobře věděla, že tudy jezdí myslivec ve svém jeepu Cherokee XJ 4WD, který je babiččin starý známý. Doufala, že bude mít o ni také starost a pojede ji navštívit.

   Najednou slyšela Karkulka za zády zvuk motoru, ohlédla se a z oblaku prachu se řítil myslivec ve svém jeepu Cherokee XJ 4WD rychlostí větru. Na poslední chvíli si všimnul Karkulky a zatroubil, ta se lekla a spadla do příkopu. Myslivec šlápl na brzdy a spěchal Karkulce na pomoc. „Co tu děláš, holka bláznivá!?“ Vzal ji do náruče, odnesl do svého jeepu Cherokee XJ 4WD a zavezl ji k babičce.

   „Vezu dalšího maroda!“ křičel od dveří, Karkulce utřel slzy a ošetřil odřená kolena. Babička už se cítila lépe, a tak uvařila čaj a nakrájela bábovku, ta Karkulčin pád zázrakem přežila, zato víno nikoli. Když snědli bábovku a dopili čaj, myslivec se nabídl, že Karkulku odveze domů k mamince.      

Tereza, 6. třída