ZŠ a MŠ Březová
ZŠ a MŠ Březová, okres Opava

Z prací našich žáků

    

2023/2024

Baletka

V baletní škole trénuje patnáctiletá Eliška, která si při tréninku zlomila ruku. Měla štěstí, že to byla levá ruka, je totiž pravačka. Doktor jí zakázal měsíc trénovat. Eliška propukla v pláč. Měla před vystoupením, a teď z toho byla nešťastná. Nevzdala se. Doma tajně trénovala i se sádrou. Jednoho dne, když jí sundali sádru, zaradovala se, že půjde rovnou na zkoušku. Doktor ji zastavil a tréninky Elišce na čtrnáct dní zakázal.

Vystoupení však bylo za týden. Eliška zákaz neřešila a šla na balet. Zastavila ji trenérka s dotazem, zda už je v pořádku. Eliška zalhala a řekla, že ano. Ruka ji při tréninku hodně bolela, ale nevzdala se. V termínu vystoupení vystoupila a balet se jí provedl.

 

Elen, 3. třída

   

Kouzelný ořešák

Odpočívala jsem na zahradě. Zadívala jsem se do rohu zahrady, kde stojí veliký strom ořešák. Všimla jsem si, že se místo v kmeni hýbalo a šla se tam podívat. A najednou jsem kmenem prošla. Bylo to jako bych šla nějakým přístrojem, kde na konci byla hustá mlha. Ocitla jsem se na krásné veliké louce u lesa. Byla tam zvláštní zvířata. Kůň s jedním rohem, kočky, psi, koně, motýli v různých barvách, tvarech. Zjistila jsem, že mluví a já jim rozumím. A pak to málem se mnou seklo, vedle mě se objevil i můj bratr a nemohl uvěřit svým očím. Ptali jsme se zvířat, jak je to možné, že si s nimi můžeme povídat. Jednorožec nám řekl, že ořešák v naší zahradě má zvláštní tekutinu v kořenech a ta pomůže projít a domluvit se s námi. Když na mě bratr koukl, oba jsme věděli, že je to začátek velikého dobrodružství. Dostali jsme lahvičku s duhovou světélkující tekutinou. Bratr se zeptal, na co to máme. A jednorožec nám řekl, že je to vzácná tekutina ze stromu ořešáku. A my se můžeme proměnit v jakékoli zvíře a zjistit o nich vše. Ale jedna podmínka tu je, nesmíme s lahvičkou projít zpět do světa. Kouzlo by vyprchalo a my už se nikdy nebudeme moct vrátit na tuto louku. Za vše jsme poděkovali a už teď se nemůžeme dočkat nových dobrodružství.

 

Monika, 5. třída

     

Deník Tomáše Boska

Nejsem blázen, já vím že nejsem. Nemůžu být. Slyším krákání... každý den, přímo za mým oknem. Tři vrány, jen ony... zemřu? Ale proč? Ještě nemůžu umřít. Stále na mne čeká spousta pacientů. Stále potřebují mou pomoc.

 

Tomášovo psaní bylo náhle přerušeno rychlým a krátkým zaklepáním. „Vstupte,“ řekl Tomáš a vzhlédl od svého psaní. Vešla vysoká postava. Musel přikrčit kolena, aby se vešel do dveří.

„Doufám, že nepřicházím nevhod, doktore,“ promluvil kněz, otec Ezikiel. Jeho hlas byl hluboký a hrubý, ale přesto dokázal Tomáše uklidnit.

„Vůbec ne, otče,“ Tomáš se maličko zasmál, jeho přízvuk silný kvůli mluvení rodným jazykem mnoho let. „Jak mohu pomoci?“ Zeptal se, přičemž se postavil a sepjal ruce za zády.

Křížek na Ezikielově krku se houpal ze strany na stranu. Kov ve středu křížku byl mírně ohnutý, čehož si Tomáš všiml teprve nedávno. Nikdy by to Ezikielovi nepřiznal do obličeje, ale štvalo ho to. Nebyl to skutečný kříž, pokud nebyl správně vyroben, tak proč Ezikiel stále trval na tom, že bude nosit jen ten? „Není to nic vážného, opravdu,“ knězův hlas vytrhl Tomáše z myšlenek „Dokonce bych si troufal tvrdit, že jsem přišel kvůli něčemu naprosto hloupému,“ uchechtl se, přičemž si z kabátu oprášil trochu sněhu. Něčemu naprosto hloupému? Tomáš nechápavě pozvedl obočí.

„Promiňte? Obávám se, že nerozumím,“ Tomáš se snažil působit zdvořile, ale očividně ho to zarazilo. S čím naprosto hloupým by sem Ezikiel chodil? „Chtěl jsem s vámi jen mluvit. Nic, co by zahrnovalo mé zdraví,“ vysvětlil kněz a z nějakého zvláštního důvodu mu zacukalo oko. „Omlouvám se, otče, ale jestli si chcete jen promluvit, tak opravdu nemám čas,“ Tomáš se trochu zamračil, „mohu si s vámi promluvit někdy, kdy nebudu pracovat.“

„Tohle nepočká,“ namítl Ezikiel. Jeho oko opět zacukalo. „A také se obávám, že jsem se neptal, doktore,“ zachichotal se, skoro až sarkasticky. Vypadal naštvaně, ale ve stejnou chvíli byl až podezřele klidný.

„Otče, já jsem se také neptal. Odejděte,“ Tomášův hlas byl ostrý jako by hrozil a rukou pokynul ke dveřím. Najednou se zastavil a zmateně se podíval na klíčovou dírku. Byla prázdná, klíč chyběl, ale jak? Tomáš by přísahal, že ho nechal ve dveřích.

Ezikielův křížek se opět rozhoupal, jakmile udělal krok vpřed. Z kapsy vytáhl drobný kovový klíč. „Hledáte tohle? Omlouvám se za mou nezdvořilost,“ procedil mezi zuby, „potřeboval jsem trochu soukromí.“ Tomáše popadl strach. Ruce se mu rozklepaly.

„Odstupte!“ Tomáš vykřikl. Strach mu svíral hrdlo. Bál se, i když věděl, že Ezikiel neměl žádné špatné úmysly, nebo snad ano? Ezikiel se přibližoval a kroutil hlavou. Hluboce povzdechl, než promluvil. „Přestaňte utíkat,“ Ezikiel se díval Tomášovi do očí a na okamžik jako by Tomáš viděl samotné peklo. Oči se mu rozšířily děsem.

„V-Vy... ĎÁBLE! VY JSTE ĎÁBEL!“ Tomáš křičel a couval. Nohy se mu zapletly do sebe, přičemž ztratil balanc. Když padal, hlavou narazil do okraje své židle. Lebkou mu pulzovala bolest a šedivějícími vlasy mu začala stékat teplá krev.

Za oknem se ozvalo hlasité krákání. Ke třem vranám se přidaly tři další. Ze tří vran se stalo šest a všechny upřeně hleděly do Tomášovy ordinace.

Ezikiel zíral na Tomáše s nezaujatým, téměř otráveným výrazem v očích, který se náhle změnil v čirý hněv.

„Přestaň křičet,“ Ezikiel řekl se vztekem v hlase. „Nikdy mě nepřestaneš štvát,“ dodal. Zdálo se, jako by se jeho vlasy přestaly řídit pravidly gravitace, až náhle vzplály a z čela mu začaly růst dva obrovské rohy. V ordinaci bylo náhle takové horko, že se Tomáš začal potit. Krákání za oknem se jen zesilovalo.

Tomáš zalapal po dechu. Jak je to možné? Otec Ezikiel nemohl být ďábel, jak by mohl být? Ale jakmile se jeho rohatá postava začala opět přibližovat, Tomáš byl přesvědčen, že opak byl pravdou. I když tomu nechtěl věřit, všechno to dávalo smysl. Křížek, který byl ve středu ohnutý, Ezikielova výška, tikání jeho oka, vztek v jeho hlase. Jako by to do sebe všechno pasovalo.

„Co ode mne chcete?!” Tomáš vyštěkl, i když stále mluvil zdvořile. To se bohužel nedalo říct o Ezikielovi.

„Tsk, co bych tak mohl chtít od smrtelníka jako jsi ty. Starý, nevrlý, paranoidní,“ uchechtl se a nečekaně Tomáše popadl za límec. Přitáhl si ho blíž. Tomáš se začal potit a s hrůzou se díval Ezikielovi do očí, které nebyly nic víc než dvě plamenově rudé duhovky. Jeho zorničky jako by se roztáhly po celé duhovce a popraskaly jako křehký kámen. „Tak slabý, že jen malý úder do hlavy ti způsobí krvácení,“ oči se mu zúžily hněvem.

„Vyhýbáte se mé otázce,“ Tomáš se začal nepříjemně vrtět, přitom co mluvil. „Co ode mě chcete?“ zopakoval se.

„Duši,“ Ezikiel konečně odpověděl a Tomáš se zalekl. Měl to čekat, vždyť ten, který ho drží za límec je Ďábel! Ale přeci ho to zděsilo.

„Mou duši...? Ale já nic neprovedl! Nikdy jsem nikomu neublížil, vždyť já všem jen pomáhám!“ Tomáš se začal obhajovat. Ezikielovi se přes obličej rozprostřela rozhněvaná grimasa. Tomáš nestihl říct ani půl slova, než ho s obrovskou silou mrštil přes celou ordinaci.

S hlasitým žuchnutím zády narazil přímo do obrovské dubové skříně. Všechno, co stálo na ní, se zatřepalo a zachrastilo a pár skleněných nádob se roztříštilo o zem.

„Nic neprovedl, NIC NEPROVEDL,“ Ezikiel se nahlas zasmál. „Kdybych dostal minci pokaždé, co tohle uslyším, mohl bych s nimi zasypat celé podsvětí!“ jeho výkřik dokázal opět roztřást dubovou skříň, o kterou bylo opřené Tomášovo slabé tělo.

„Nic jsem... neprovedl,“ Tomáš zamumlal. Oči se mu zavíraly, jeho zrak se rozostřoval. Kapičky potu mu začaly stékat po tváři a mezi vlasy. Bylo mu takové horko. Pot se mísil s krví a rána na týlu ho neskutečně pálila.

„Přestaň mi lhát, ty zbabělče,“ Ezikiel vyštěkl, „opravdu si nevzpomínáš na všechny ty nakradené peníze?“ jako by do Tomáše udeřil blesk, šokem se mu rozšířily oči. Všechna bolest byla náhle utlumena. Bez těch peněz by neměl doktorát, bez těch peněz by nemohl mít tuto ordinaci, a přeci to byl hřích. Hřích, na který se zoufale snažil zapomenout.

Tomáš se naposledy podíval Ezikielovi do očí předtím, než ztratil vědomí. Ezikiel si nahlas povzdychl. Nesnášel to, tak jako nesnášel všechny ty zoufalé hříšníky. Klesl na kolena a rukou se natáhl k Tomášově hrudi. Tichý šepot se ozval z jeho úst. „Praecipio animam tuam ad poenitentiam, “ Ezikielova dlaň se rozzářila. Tomášova hruď se taktéž rozzářila tím podivným jasem a poté Tomášovo tělo vzplanulo.

Ezikiel si zacpal nos a zavřel oči. Ten pach byl příšerný. Rohy na jeho čele se pomalu začaly zmenšovat, dokud nebyly zcela pryč. Oheň na jeho hlavě tiše uhasl, jako by nikdy nebyl. Tmavé vlasy mu přilehly ke zpocené kůži předtím, než se zvedl z podlahy. Trochu zakašlal, mezitím co si promnul oči. Po několika zamrkáních je otevřel. S těžkým výdechem si oprášil kalhoty, upravil kabát a vykročil ke dveřím, přičemž z kapsy vytáhl drobný, železný klíč, kterým odemkl dveře ordinace.

    

Terezie, 8. třída

     

Horor do literární soutěže

Horor do literární soutěže

Terezie, 8. třída     

       

2022/2023

O NEekologickém vodníkovi

Za dalekými horami byl rybník, ve kterém žil vodník jménem Neekolog. Neekolog byl zlobivý vodník. Místo toho, aby si k sobě pod vodu bral všechny pozemské tvory, kteří ničí přírodu, dělal nepořádek on sám.  

Když dojedl brambůrky a dopil kofolu, tak sáček a PETku nechal plavat ve vodě. Za nedlouho byla hladina rybníka pokryta vrstvou plastů. Vodník Neekolog byl uvězněn pod hladinou.  

Tak tam seděl, poplakával a naříkal: „Že já jsem ty odpadky neuklízel. Že já je neházel do koše. Já už sluníčko neuvidím.” Protože bylo léto a obyvatelé vesnice se chtěli v rybníce okoupat, začali vytahovat plast z rybníka. Neekolog stále naříkal, když najednou vzhlédl nahoru a uviděl sluníčko. Po úklidu se objevil vodník a všem poděkoval.  

Od té doby chodily děti vodníka učit, jak se třídí odpad, jak se recykluje a jak se chováme k přírodě. Neekolog je na oplátku učil plavat. Rybník se stal tím nejčistším v celém okolí a možná i na celém světě. A kdopak ví? Možná tam vodník žije dodnes... 

 

Štěpánka, 7. třída

 

O nevyřešitelném soudu

Bylo, nebylo jedno takové království. Ale nebylo obyčejné, bylo to království zvířat. Uprostřed lesa stál velký zámek z kartonu, v něm čtyři koupelny, osm ložnic, dvě kuchyně, obrovská jídelna… A vůbec, zámek byl prostě obří.

Na velikém trůnu z PET lahví seděl chytrý liščí král Vincent IV. a vedle něho postávala na plechovém bidýlku moudrá sova Amálie, jakožto královská rádkyně.

Rozsuzovali spor mezi vlkem Šimonem a medvědem Ivanem. Oba dva byli velcí a působili strašidelně. Všechna zvířátka se jich bála. No, zkuste si urovnat takovou zapeklitou hádku, ještě když je to mezi takovými zvířaty. Že byste si to zkusili? Tak prosím…

Nejdřív si vyslechněte to, co říká medvěd Ivan. I přes to, že se zdá nebojácný, je tady jedna věc, kterou by za normálních okolností ani nezmínil. Však poslouchejte.

„Mno... Jako vždy jsem v té největší zimě zalehl do brlohu a spal jsem. Jenže v březnu, když mi měl zvonit budík, nezvonil. Proto jsem se probudil až v polovině dubna. Propásl jsem velmi důležitou věc. Tedy... Propásl jsem… No, zkrátka, propásl jsem narozeniny své přítelkyně, která bydlí v Itálii (pozn.: při této informaci všichni vydechli, jelikož Ivan nikdy o přítelkyni nemluví). Mám podezření, že za to může Šimon, protože mi začernil solární panely! Za všechno může on! JE TO JEHO VINA!“

Předtím, než někoho začnete soudit, musíte si přečíst i výpověď Šimona.  „Můj dům zaházeli celý odpadky! Celou zimu jsem nemohl ven! Ale vím, že za to může Ivan. To on si odpadky schovával, u domu žádné nemá.“

No, a teď si ta zvířata zkuste rozsoudit. Medvěd Ivan není schopný uznat, že to Šimon udělat nemohl, a naopak. A přitom je viníkem někdo úplně jiný.

A jsme to my. Nikdo jiný na domy zvířat nešlape a nezasypává je odpadky. Doufám, že příště budete myslet na Vincenta a Amálii, a nevyhodíte odpadky do lesa. Přece jen je nikdo nechce rozsuzovat.  

 

Annika, 7. třída

 

2021/2022

Kniha Zahrada snů

Čtení na pokračování:

1. kapitola zde

2. kapitola zde

Terezie, 6. třída

     

Mnichovská dohoda aneb Jak to možná bylo

Všichni vchází společně do místnosti až na české zástupce, kteří zůstanou za dveřmi.

Všichni v místnosti si sedají společně ke stolu.

Mussolini čte dohodu: „Zaprvé vyklizování pohraničí a obsazování německými vojsky začne 1. října.

Zadruhé Velká Británie, Francie a Itálie zaručují Německu, že celé území bude vyklizeno do 10. října, aniž by bylo cokoliv zničeno.“

Do toho se Chamberlain diví a nelíbí se mu to.

 „Zatřetí vyklizení upřesní mezinárodní komise, ve které bude zastoupeno Německo, Anglie, Francie, Itálie a taky Československo.“ dočte a rozhlédne se po místnosti: „Takže?“

Chamberlain: „Přijímám, přivítal bych, kdyby zde byl i československý zástupce, protože bez něho nejdou přijmout požadavky.“

Hitler (naštvaně): „Ihre Meinung ist mir egal.“

Překladatel (podívá se na Hitlera): „Jejich názor mě nezajímá.“

Hitler: „To hlavní je donutit ji, aby náš návrh přijala.“

Daladier: „Francouzská vláda nestrpí, aby se Praha pokoušela o nějaké průtahy!“

Hitler i jeho překladatel se na sebe podívají a s úsměvem přikyvují.

Mussolini: „Má ještě někdo dotaz?“

Chamberlain: „Rád bych ještě věděl, jak mám rozumět tomu, že z území nemá být odehnán dobytek.“

Hitler: „Na takové Dummheit nemáme čas!

Překladatel: „Na takové hlouposti nemáme čas!“

Mussolini: „Pánové, musíte to přijmout nebo odmítnout.“

Hitler: „Co se stane, když to česká vláda odmítne?“

Daladier: „Přinutíme je.“

Všichni čtyři podepisují smlouvu mezi tím, co 1. český představitel přijde zpět za E. Benešem a 2. českým představitelem a podá jim smlouvu.

Beneš pročítá si smlouvu a naštvaně řekne: „To je nesmysl!“

2. český představitel zakřičí naštvaně: „Tohle přece nejde!“

1. český představitel: „Buď s tím souhlasíte, nebo si to budete muset s Německem vyřídit sami. Udělal jsem pro Československo, co se dalo.“

Všichni podepíšou dohodu, podají si ruce, udělají si společnou fotku a odcházejí všichni společně. KONEC.

 

Michaela, 9. B třída

       

 

2020/2021

Dopis pro babičku

Ahoj babi, zdravím tě z Březové.

Dneska je úterý a my jsme už měsíc doma na distanční výuce. Je to fajn, že můžeme vstávat později, ale školu mi to nenahradí. Závidím mojí sestře Míši, která chodí do školy a má tam své kamarády. Může si s nima hrát a povídat si.

Doufám, že nás ten COVID-19 brzy opustí.

Buď ráda, že jsi takovou dobu nezažila. Vím, že jste neměli žádné eletronické věci, ale mohli jste bruslit, lyžovat a sáňkovat.

Milá babičko, nikam nechoď, my se o tebe postaráme. Dej vědět, co potřebuješ, jestli nakoupit nebo vyřídit. Jsme tu pro tebe. Brzy se zastavíme. Máme tě všichni moc rádi. Posíláme sto pusinek do Opavy.

Tvoje milovaná vnučka Adélka

Adéla Š., 4. třída

     

 

2019/2020

O Červené karkulce

   Kdysi dávno žili v jednom malém domečku maminka se svou dcerou Červenou karkulkou. Jednoho dne jí maminka řekla: „Karkulko, babička je nemocná, dones jí víno a bábovku.“ Karkulka dlouho neotálela, vzala košíček a vyrazila na cestu.

   K babičce vedly dvě cesty. Jedna byla rovná, ale dlouhá. Ta druhá byla kratší, ale vedla přes hluboký černý strašidelný les plný klikatých cestiček spadlých stromů a říkalo se, že v něm pobývá starý šedivý hladový vlk.

   Karkulka došla na rozcestí, a co myslíte, kterou cestou se vydala? Samozřejmě tou rovnou, sice delší, ale bezpečnou. Držela se levé krajnice, aby ji nesrazilo auto, protože moc dobře věděla, že tudy jezdí myslivec ve svém jeepu Cherokee XJ 4WD, který je babiččin starý známý. Doufala, že bude mít o ni také starost a pojede ji navštívit.

   Najednou slyšela Karkulka za zády zvuk motoru, ohlédla se a z oblaku prachu se řítil myslivec ve svém jeepu Cherokee XJ 4WD rychlostí větru. Na poslední chvíli si všimnul Karkulky a zatroubil, ta se lekla a spadla do příkopu. Myslivec šlápl na brzdy a spěchal Karkulce na pomoc. „Co tu děláš, holka bláznivá!?“ Vzal ji do náruče, odnesl do svého jeepu Cherokee XJ 4WD a zavezl ji k babičce.

   „Vezu dalšího maroda!“ křičel od dveří, Karkulce utřel slzy a ošetřil odřená kolena. Babička už se cítila lépe, a tak uvařila čaj a nakrájela bábovku, ta Karkulčin pád zázrakem přežila, zato víno nikoli. Když snědli bábovku a dopili čaj, myslivec se nabídl, že Karkulku odveze domů k mamince.      

Tereza, 6. třída                                                                                           

Svátek a výročí

Svátek má Alois

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Den květů
  • Evropský den hudby
  • Mezinárodní den trpaslíků

Zítra má svátek Pavla

Aktuální počasí

dnes, pátek 21. 6. 2024
slabý déšť 24 °C 14 °C
sobota 22. 6. jasno 24/13 °C
neděle 23. 6. déšť 23/15 °C
pondělí 24. 6. slabý déšť 21/12 °C

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie


Všichni se tu známe jménem
Dětmi jsme jen jednou