Nejsem blázen, já vím že nejsem. Nemůžu být. Slyším krákání... každý den, přímo za mým oknem. Tři vrány, jen ony... zemřu? Ale proč? Ještě nemůžu umřít. Stále na mne čeká spousta pacientů. Stále potřebují mou pomoc.
Tomášovo psaní bylo náhle přerušeno rychlým a krátkým zaklepáním. „Vstupte,“ řekl Tomáš a vzhlédl od svého psaní. Vešla vysoká postava. Musel přikrčit kolena, aby se vešel do dveří.
„Doufám, že nepřicházím nevhod, doktore,“ promluvil kněz, otec Ezikiel. Jeho hlas byl hluboký a hrubý, ale přesto dokázal Tomáše uklidnit.
„Vůbec ne, otče,“ Tomáš se maličko zasmál, jeho přízvuk silný kvůli mluvení rodným jazykem mnoho let. „Jak mohu pomoci?“ Zeptal se, přičemž se postavil a sepjal ruce za zády.
Křížek na Ezikielově krku se houpal ze strany na stranu. Kov ve středu křížku byl mírně ohnutý, čehož si Tomáš všiml teprve nedávno. Nikdy by to Ezikielovi nepřiznal do obličeje, ale štvalo ho to. Nebyl to skutečný kříž, pokud nebyl správně vyroben, tak proč Ezikiel stále trval na tom, že bude nosit jen ten? „Není to nic vážného, opravdu,“ knězův hlas vytrhl Tomáše z myšlenek „Dokonce bych si troufal tvrdit, že jsem přišel kvůli něčemu naprosto hloupému,“ uchechtl se, přičemž si z kabátu oprášil trochu sněhu. Něčemu naprosto hloupému? Tomáš nechápavě pozvedl obočí.
„Promiňte? Obávám se, že nerozumím,“ Tomáš se snažil působit zdvořile, ale očividně ho to zarazilo. S čím naprosto hloupým by sem Ezikiel chodil? „Chtěl jsem s vámi jen mluvit. Nic, co by zahrnovalo mé zdraví,“ vysvětlil kněz a z nějakého zvláštního důvodu mu zacukalo oko. „Omlouvám se, otče, ale jestli si chcete jen promluvit, tak opravdu nemám čas,“ Tomáš se trochu zamračil, „mohu si s vámi promluvit někdy, kdy nebudu pracovat.“
„Tohle nepočká,“ namítl Ezikiel. Jeho oko opět zacukalo. „A také se obávám, že jsem se neptal, doktore,“ zachichotal se, skoro až sarkasticky. Vypadal naštvaně, ale ve stejnou chvíli byl až podezřele klidný.
„Otče, já jsem se také neptal. Odejděte,“ Tomášův hlas byl ostrý jako by hrozil a rukou pokynul ke dveřím. Najednou se zastavil a zmateně se podíval na klíčovou dírku. Byla prázdná, klíč chyběl, ale jak? Tomáš by přísahal, že ho nechal ve dveřích.
Ezikielův křížek se opět rozhoupal, jakmile udělal krok vpřed. Z kapsy vytáhl drobný kovový klíč. „Hledáte tohle? Omlouvám se za mou nezdvořilost,“ procedil mezi zuby, „potřeboval jsem trochu soukromí.“ Tomáše popadl strach. Ruce se mu rozklepaly.
„Odstupte!“ Tomáš vykřikl. Strach mu svíral hrdlo. Bál se, i když věděl, že Ezikiel neměl žádné špatné úmysly, nebo snad ano? Ezikiel se přibližoval a kroutil hlavou. Hluboce povzdechl, než promluvil. „Přestaňte utíkat,“ Ezikiel se díval Tomášovi do očí a na okamžik jako by Tomáš viděl samotné peklo. Oči se mu rozšířily děsem.
„V-Vy... ĎÁBLE! VY JSTE ĎÁBEL!“ Tomáš křičel a couval. Nohy se mu zapletly do sebe, přičemž ztratil balanc. Když padal, hlavou narazil do okraje své židle. Lebkou mu pulzovala bolest a šedivějícími vlasy mu začala stékat teplá krev.
Za oknem se ozvalo hlasité krákání. Ke třem vranám se přidaly tři další. Ze tří vran se stalo šest a všechny upřeně hleděly do Tomášovy ordinace.
Ezikiel zíral na Tomáše s nezaujatým, téměř otráveným výrazem v očích, který se náhle změnil v čirý hněv.
„Přestaň křičet,“ Ezikiel řekl se vztekem v hlase. „Nikdy mě nepřestaneš štvát,“ dodal. Zdálo se, jako by se jeho vlasy přestaly řídit pravidly gravitace, až náhle vzplály a z čela mu začaly růst dva obrovské rohy. V ordinaci bylo náhle takové horko, že se Tomáš začal potit. Krákání za oknem se jen zesilovalo.
Tomáš zalapal po dechu. Jak je to možné? Otec Ezikiel nemohl být ďábel, jak by mohl být? Ale jakmile se jeho rohatá postava začala opět přibližovat, Tomáš byl přesvědčen, že opak byl pravdou. I když tomu nechtěl věřit, všechno to dávalo smysl. Křížek, který byl ve středu ohnutý, Ezikielova výška, tikání jeho oka, vztek v jeho hlase. Jako by to do sebe všechno pasovalo.
„Co ode mne chcete?!” Tomáš vyštěkl, i když stále mluvil zdvořile. To se bohužel nedalo říct o Ezikielovi.
„Tsk, co bych tak mohl chtít od smrtelníka jako jsi ty. Starý, nevrlý, paranoidní,“ uchechtl se a nečekaně Tomáše popadl za límec. Přitáhl si ho blíž. Tomáš se začal potit a s hrůzou se díval Ezikielovi do očí, které nebyly nic víc než dvě plamenově rudé duhovky. Jeho zorničky jako by se roztáhly po celé duhovce a popraskaly jako křehký kámen. „Tak slabý, že jen malý úder do hlavy ti způsobí krvácení,“ oči se mu zúžily hněvem.
„Vyhýbáte se mé otázce,“ Tomáš se začal nepříjemně vrtět, přitom co mluvil. „Co ode mě chcete?“ zopakoval se.
„Duši,“ Ezikiel konečně odpověděl a Tomáš se zalekl. Měl to čekat, vždyť ten, který ho drží za límec je Ďábel! Ale přeci ho to zděsilo.
„Mou duši...? Ale já nic neprovedl! Nikdy jsem nikomu neublížil, vždyť já všem jen pomáhám!“ Tomáš se začal obhajovat. Ezikielovi se přes obličej rozprostřela rozhněvaná grimasa. Tomáš nestihl říct ani půl slova, než ho s obrovskou silou mrštil přes celou ordinaci.
S hlasitým žuchnutím zády narazil přímo do obrovské dubové skříně. Všechno, co stálo na ní, se zatřepalo a zachrastilo a pár skleněných nádob se roztříštilo o zem.
„Nic neprovedl, NIC NEPROVEDL,“ Ezikiel se nahlas zasmál. „Kdybych dostal minci pokaždé, co tohle uslyším, mohl bych s nimi zasypat celé podsvětí!“ jeho výkřik dokázal opět roztřást dubovou skříň, o kterou bylo opřené Tomášovo slabé tělo.
„Nic jsem... neprovedl,“ Tomáš zamumlal. Oči se mu zavíraly, jeho zrak se rozostřoval. Kapičky potu mu začaly stékat po tváři a mezi vlasy. Bylo mu takové horko. Pot se mísil s krví a rána na týlu ho neskutečně pálila.
„Přestaň mi lhát, ty zbabělče,“ Ezikiel vyštěkl, „opravdu si nevzpomínáš na všechny ty nakradené peníze?“ jako by do Tomáše udeřil blesk, šokem se mu rozšířily oči. Všechna bolest byla náhle utlumena. Bez těch peněz by neměl doktorát, bez těch peněz by nemohl mít tuto ordinaci, a přeci to byl hřích. Hřích, na který se zoufale snažil zapomenout.
Tomáš se naposledy podíval Ezikielovi do očí předtím, než ztratil vědomí. Ezikiel si nahlas povzdychl. Nesnášel to, tak jako nesnášel všechny ty zoufalé hříšníky. Klesl na kolena a rukou se natáhl k Tomášově hrudi. Tichý šepot se ozval z jeho úst. „Praecipio animam tuam ad poenitentiam, “ Ezikielova dlaň se rozzářila. Tomášova hruď se taktéž rozzářila tím podivným jasem a poté Tomášovo tělo vzplanulo.
Ezikiel si zacpal nos a zavřel oči. Ten pach byl příšerný. Rohy na jeho čele se pomalu začaly zmenšovat, dokud nebyly zcela pryč. Oheň na jeho hlavě tiše uhasl, jako by nikdy nebyl. Tmavé vlasy mu přilehly ke zpocené kůži předtím, než se zvedl z podlahy. Trochu zakašlal, mezitím co si promnul oči. Po několika zamrkáních je otevřel. S těžkým výdechem si oprášil kalhoty, upravil kabát a vykročil ke dveřím, přičemž z kapsy vytáhl drobný, železný klíč, kterým odemkl dveře ordinace.
Terezie, 8. třída
